Notice: Undefined variable: titulek in /3w/wz.cz/a/atlet/denik.php on line 32

Notice: Undefined variable: text in /3w/wz.cz/a/atlet/denik.php on line 33

Notice: Undefined variable: pg in /3w/wz.cz/a/atlet/denik.php on line 35

Notice: Undefined index: lmo in /3w/wz.cz/a/atlet/denik.php on line 42
TRÉNINKOVÝ DENÍK


Notice: Undefined variable: rad in /3w/wz.cz/a/atlet/denik.php on line 64

Notice: Undefined variable: showv in /3w/wz.cz/a/atlet/denik.php on line 65
Báječný výlet s Ivanem
Takřka po půl roce jsme se sešli v lehce obměněné sestavě. Nový hostující kytarista Petr zvýšil počet kapelních pamětníků pražských trolejbusů na dva. Proběhlo pár zkoušek zakončených duchaplnou konverzací u Hertlů. Spočetli jsme přibyvší šediny, snědli luxusní klobásu grilovanou na vyjetém Mogulu a směle jsme vyrazili předvést naše "umění" do Svitav. Na benzínové pumpě jsme potkali Vltavu. Kdybyste to nevěděli, Vltava není ten parník, který ubytovává bezdomovce, nýbrž jedno z nejoriginálnějších českých hudebních uskupení. Saxofonista Štefan se na záchodku střetl s Robertem Nebřenským.
"Kde dneska hrajete?"
"Ve Svitavách a vy?"
"Fesťák v Žamberku, tak dobře dojeďte"
"Ahoj"
V autě jsme chvíli neúspěšně přemýšleli, odkud nás Nebřenský zná a pustili jsme to z hlavy. Produkce byla přesunuta z venkovních prostor do útulného klubu Tyjátr. Přátelé, kdyby byl takový klubík v Praze, zařadil by se velmi rychle mezi legendární prostory. Vláďovi tímto děkujeme za pozvání. Echo echo byli bezpochyby nejrychlejší kapelou, se kterou jsme hráli. Bpm se blížilo rychlosti tlukotu srdce Davida Rátha po telefonátu s vinařstvím Buštěhrad. Odehráli jsme mírně rozevlátý koncert, za což může z části koncertní pauza a z části Bernard 11, posléze Kozel 10. Nevím jak ostatní, ale mne to bavilo velice. Chvílemi jsem si připadal jako ve Wembley. Ale znáte to, umělec si myslí, že strašně jede, ale ten sál se na něj dívá střízlivýma očima. Souhlasím s včelkou Májou, že čistá hlava je dobrá věc. Ale na druhou stranu to zase není taková zábava. Světe div se i nějaké to CD jsme prodali, čerty zapili, Jiříkovým viděním okořenili a pak to přišlo. Kde se vzal, tu se vzal divák, jenž se dožadoval po Štefanovi, aby zahrál Malagelo. Rozsvítilo se nám, Nebřenský si spletl Štefana s Ivanem Hlasem. A na to jsme se napili. Vydařený večírek jsme zakončili kebabem a ulehli jsme ke spánku v krásné novorenesanční budově svitavské knihovny.
Ráno jsme zjistili, že do naší letité Octavie zatéká. A to docela dost, takže cesta domů se nesla ve znamení častých zastávek, za účelem vylévání vody a postupného vyprazdňování útrob členů kapely. Prostě kulturní zážitek jak má být.
Další foto najdete zde
25.7.2012  Lesoun

Záhada Wrocławského hlavolamu
Můj milý deníčku. O víkendu jsme s naším klubem Mladého hlasatele jeli na výpravu do polské Wrocławi. Tato výprava mne bohužel připravila o mnoho. O mnoho peněz a iluzí. Ale popořádku.
Všechno to začalo v sobotu odpoledne na nádraží v Jaroměři, kde mi ostatní hoši a dívka z klubu udělali velikou ostudu svým hlasitým mluvením a smáním se. Také mi vymysleli novou přezdívku, kterou se sem stydím napsat. Předstíral jsem, že mi jejich nevhodné chování nevadí a přistoupil jsem k nim do auta. Kdybych to byl býval věděl, nikdy bych tam byl býval nepřistoupil. Zbytek cesty byl ještě mnohem víc strašnější! Pořád jsme museli zastavovat na čůrání, protože všichni během cesty pili! Pivo! Abych netrhal partu, předstíral jsem na každé takové zastávce také čůrání, ale bylo to čím dál tím náročnější, takže jsem byl rád, když jsme v osm hodin večer konečně dojeli na místo, tedy na Festiwal dobrego piwa, který se konal v okolí zámku ve Wrocławi-Leşnici. Na tomto zámku jsme byli také ubytovaní. Hned jsem si ho chtěl prohlédnout. Jaké však bylo mé nemilé překvapení, když ostatní moji kamarádi se rozeběhli mezi nespočetné stánky s pivem a hned si každý jedno koupil. A pak ještě několik. Nezbývalo mi než se k nim připojit, ale nerad. Moji kamarádi se několikrát pokusili zapříst s okolostojícími polskými kamarády debatu na téma české pivo, ale když je několik takto oslovených doslova znemožnilo svými encikolopedickými vědomostmi, raději toho zase rychle nechali. Spát jsme šli kolem půlnoci, a já se ti, milý deníčku, přiznám, že jsem usínal se značnými obavami, jak bude probíhat následující den.
Druhý den byl ještě mnohem víc strašnější, než ten první. Nejdřív jsme šli na procházku po Leşnici, která se ukázala být malebným útulným a pěkným předměstím. Bohužel však mé kamarády z celé Leşnice zaujala, kdo ví, proč pouze dopravní značka „Droga do szkoly“. Odpoledne jsme jeli na prohlídku Wrocławi. Pokud jsem do této exkurze vkládal své poslední naděje na záchranu výpravy, pak tyto naděje byly naprosto zmařeny. Nenavštívili jsme žádnou galerii, žádné muzeum, ani žádnou klubovnu nějakých wrocławských kamarádů! Chvíli jsme jen tak bloumali po rynku a hledali, kde by se co dalo získat zadarmo (moc toho nebylo) a pak jsme jen tak bloumali po nádraží a hledali, co by se kde dalo zjistit o vlaku do Leşnice. Moc toho nebylo, takže jsme jeli autobusem.
Konečně (a já už jsem přitom popsal skoro celou stránku!) se dostávám k tomu, proč jsme vlastně do Wrocławi jeli, tady k našemu hudebnímu vystoupení. Před námi hrála nejprve jedna česká dechovka (tu jsem bohužel neslyšel), pak jeden polský bluesrock (ten jsem slyšel přes okno našeho pokoje, když jsme měli odpolední klid) a nakonec jedno polské rockabilly – Spaceman. Ty už jsem slyšel i viděl a moc se mi to líbilo. Bylo to skoro tak dobré, jako když s kamarády někdy hrajeme na osadě, jen nevím, proč hráli jen ve třech (kontrabas, bubínek, kytara). Po koncertě jsem jim gratuloval k pěknému výkonu a poradil jsem jim, že by měli do kapely přibrat ještě alespoň banjo, mandolínu a housle. Za mojí radu byli moc rádi a dlouze mi děkovali, ale bohužel jsem jim nerozuměl ani slovo.
Pak jsme konečně začali hrát.
Když jsme dohráli, byli jsme bohatší o mnoho nových zkušeností a Tereza navíc o nádor v koleni. Prodali jsme dokonce asi dvacet cédéček, jenomže jsme si bohužel špatně přepočítali cenu, takže jsme je prodávali zhruba za třicet korun.
Myslel jsem, že cestou domů, budeme v autě diskutovat o kladech a záporech naší polské výpravy, připravil jsem si na toto téma dokonce pěkný referát, ale všichni členové našeho klubu zbaběle usnuli, tak jsem jen provedl krátké a stručné shrnutí (žádná kultura, slabá prezentace klubovních úspěchů, nejeli jsme vlakem…) a šel jsem spát taky.
Do Prahy jsme dojeli asi ve tři hodiny ráno, ještě jsme se zastavili v Krčské (býv. Masarykově) nemocnici, kde jsme zanechali Terezu, a bylo po legraci.
Shrnutí. Výprava do Wrocławi byla moc hezká, ale když to srovnám s tím výletem na Kokořín…

Závěrem bych rád chtěl poděkovat Darekovi, který to celé spískal a pak také pánům ze stánku pivovaru z Bělče nad Orlicí, kteří nám po dobu celého festivalu čepovali své pivo (vynikající kvasnicová 12° Car!) s potěšitelnou slevou.
Další foto najdete zde
10.5.2011  Šlikoň

Voko sound
Samotný nadpis obsahuje vše, co jsem chtěl napsat o čtvrtečním vystoupení Neúspěšného Atleta u Vystřeleného oka. À propos zamysleli jste se někdy nad slovem koncert nebo vystoupení? Ani jedno nereprezentuje ani Atleta ani prostor u Voka. Když slyším slovo vystoupení, představím si Televarieté a rázem mám pupínky na zádech. S koncertem si pro změnu ztotožňuju Helenu Vondráčkovou v Lucerně a začínám kakat tatranky. V angličtině je takové hezké slovo „gig“, které by se docela hodilo k Voku. Přimlouvám se tedy o zdomácnění tohoto výrazu minimálně pro potřeby Neúspěšného Atleta.
Zvuk Voka není a nikdy nebude o hluku hudebního tělesa na improvizovaném pódiu, o sdělování zásadních myšlenek vesmíru, tak teď dávejte pozor, co vám zahrajeme. Voko sound je vzájemná symbióza kapely a hospodských dialogů s pulitrem zahalených do všudypřítomného kouře cigaret a polotopících kamen. Akcionáři Philip Morris by zajásali nad jednou z posledních beztrestně konzumačních bašt čmoudo průmyslu. Byl to prostě parádní večírek a vůbec nevadilo, že zvukař Jarda Švec si odskočil povídat se štamgasty a my tak odehráli polovinu gig-u unplugged. Já tu symbiózu cítil, vy ne?
23.2.2011  Lesoun

Soustředění 2010 - pravá chlapská dovolená
Těžko říct, co nás k tomu vedlo. Asi touha po vůni buřt guláše smíšené s odérem týden nemytých nohou. Nebo se nám možná zastesklo po smažáku s oblohou za lidových 65Kč v babické osvěžovně U pacienta. Prostě nefalšovaná voňavá chlapská dovolená. Původně plánovaný atletický tvůrčí víkend se po několika svijanských ležácích, láhvi rumu a několika litrech červeného krabicového změnil v duchu neúspěšné atletiky v krajský přebor rekordů, během kterého se vyprofilovali dva přeborníci, jež snesou mezinárodní měřítka. Mr. Twenty (Pivo Churý, civilním povoláním krotitel Avie 201cm, 120kg, 130-145-160). Tento rozměrný mladý muž neohroženě atakoval 10 velkopopovických kozlů, 10 svijanských ležáků, 5 poctivých kalíšků medoviny, půl bochníku chleba, půl kila párků, smažák se vším všudy (i s obsluhou). Grandiózní večer zakončil konzumací gramu ušlechtilých bylin a kukuřičných křupek (které soudě dle chuti museli pamatovat Lubomíra Štrougala). A to při plném vědomí.
Druhý borcem se stal nečekaně i přes svůj pokročilý věk služebně nejmladší člen souboru Mr. Štefko. Subtilní muzikant neunesl intelektuální úroveň neúspěšných bublanů, nastolenou hudební vlaďku nepodlezl a emigroval do kozího chlívku, kde prožíval hezké chvilky bez záruky se svojí jazzovou flétničkou.
Jen tak mimochodem, vyrobili jsme pět nových songů.
5.9.2010  Atleti

Hradecký Dürüm kebab
Do hradeckého klubu La Putika jsme dorazili lehce před půl osmou. Cesta uběhla příjemně rychle, což bylo způsobeno zejména nevázanou konverzací na téma politická situace se znalci komunální politiky (oblast Třebíz, Klobůky) Adolfem a jeho ženou.
O hodinu a několik Rychtářů 11° později jsme se zaradovali nad prvním příchozím divákem. Po vdechnutí dalšího vzorku piv nás radost opustila stejně jako divák. Naštěstí si Jirka vzpomněl na vzdálené příbuzenstvo pobývající v těchto končinách, takže nelenil a pod pohrůžkou rodinné diskvalifikace donutil nebohou hradeckou přízeň přerušit nadějně vyhlížející páteční večer. Výsledek několika telefonních hovorů byl ten, že v polovině našeho setu dorazili tři rozjaření diváci, dožadující se přídavku. Dostali naše CD s příznačným názvem Narváno nebejvá a šli domů. Vypadalo to na pořádný debakl.
Naštěstí večer zachránila kapela Hit Fakers. Přátelé vřele doporučuju! Ideální pařící záležitost. Reinkarnovaný Michael Jackson se toho večera rozhodl hostovat u Monkey Business a donutil kompletního Atleta k tanečním figurám. Dokonce i náš nový saxofonista Štefan, pán v letech, který předchozího dne ženil syna, předvedl několik skvělých tanečních ekvilibristik. To jsme ještě netušili, co bude následovat. Chlapci z HF nám pomohli odstěhovat věci na ubytovnu, za což jim patří vřelé díky. Místo kde jsme měli přespat, se jmenovalo Kavák. Na internetu to budilo dojem levnějšího hotýlku. Ve skutečnosti šlo o drahou ubytovnu. Nicméně industriální vyhlídka na spletité tvary plynovodního potrubí a svérázný recepční způsobili nezapomenutelný zážitek, málem ne nepodobný legendárnímu zařízení Fawlty Towers.
Při příchodu nás uvítal jeden z rusky mluvících zákazníků zařízení. Na dotaz, kde je recepční, se dlouze zamyslel a poté odpověděl, že asi uklízí v prvním patře. Zdálo se nám divné, že by někdo ve 2 hodiny ráno uklízel a poprosili jsme pána, zda by pro uklízečku/recepčního došel. Po 15 minutách se na prázdné, špatně osvětlené chodbě objevila postava v bílém, která se potácela od stěny ke stěně. Během následující půl hodiny zvládl pan uklízečka Alex zničit kopírku (která původně sloužila k tvorbě fotokopií občanek nebohých žadatelů o azyl), ručně opsat 2 občanky a my jsme nabyli dojmu, že se každou chvílí musí odněkud vynořit lékař, který pacienta odvede na jeho pokoj. Nestalo se tak. Alex odvedl na pokoj nás. Jelikož Atletů bylo 5, ale Alex zvládl opsat pouze 2 občanky, nemohl nám dát pětilůžkový pokoj. Chvíle napětí, dveře se otevírají, počítáme jeden, dva, tři…Sláva máme osm lůžek, vyspíme se a někteří dvakrát. Hlavně aby Alex nechtěl příplatek. Je potřeba to spláchnout a tak vyrážíme do centra na pivo. Alex se nám sice snažil doporučit místní blízko situovanou nádražku, ale s díky jsme odmítli.
Noční procházkou Hradcem jsme narazili na výtečný turecký kebab servírovaný nefalšovaným Turkem, ačkoliv, když nad tím přemýšlím, nevím, jak vypadá falšovaný Turek. Že by to byl Řek? Někdo se cestou víc zajímal o jídlo (Ivoš konkrétně o dva hamburgery), někdo o architekturu (Helmut), někdo cestou recenzoval úchvatné televizní dílo Klub osamělých srdcí a někdo chodil zásadně na červenou (Aleš). Prostě parádní večer, který nemohl být lepší. Vyražte taky někdy za kulturou.
14.6.2010  Lesoun

Nikdo jinej to za nás neudělá
Když se podívám na poslední čtyři koncerty (La Putyka, Slamník, Balbínka, Chapeau), napadá mě, že mají cosi společného. Všechny akce trvaly dlouho do noci, na všech jsem se výborně bavil, pokaždé jsme hráli (podle mě) až nezvykle dobře a na žádný z těch koncertů skoro nikdo nepřišel (s výjimkou Chapeau, což ale nebyla naše akce). Koncert v LaPutice plynule přešel v celonoční pařbu a bloudění nočním Hradcem, na Slamníku jsem si užil skvělou kapelu Byl pes s pravým punkovým přístupem a Balbínka je prostě Balbínka. Pokaždé, když jsem pak kolem třetí hodiny ranní usínal, říkal jsem si: proč to vlastně dělám? Nikdo na ty koncerty nechodí, nikoho to nezajímá, a když se chceme pochválit, musíme si to udělat sami. Naštěstí jsem teď ale objevil na webu jeden článek shrnující právě akci v Chapeau a tam jsem se dočetl, že jsme „kapela, které se nedá upřít snaha.“
Tak konečně nějaké uznání! Mám z toho opravdu radost a nedělám si srandu. Kdyby nám totiž někdo chtěl upřít snahu, dost by mě tím nasral.
7.6.2010  Šlikoň

Tak a dohrál jsi, kamaráde!
Řekl jsem si v prosinci na křtu U Rafa, když se lidi rozcházeli a já se šel ještě jednou podívat dozadu k pódiu. Tam, kde začala má kolmě klesající atletická dráha rockové maratónsko-trumpetistické hvězdy. Ano, přesně na tom místě před čtyřmi lety jsem poprvé za Atlety nastoupil. Nesměle, jinak to snad ani neumím, jsem fouknul do starého žestě a ozval se, jako ještě mnohokrát po dobu těch čtyř let, chatrný a nakřáplý, nevyrovnaný a neladící netón. Lidem, tedy Vám, milí posluchači a posluchačky, ten můj výkon Atleta srdcaře, snad až tolik nevadil. Alespoň soudě podle toho, že jste mne nevypískali, ani nezahnali shnilými vejci či rajčaty. Ba k mému údivu, zazněl u mých nesól, i potlesk. A za to Vám hluboké díky. Možná tím pádem ještě trumpetu nepověsím na hřebíček a seberu odvahu a zahraju třeba Maměnku svým synům. (Ten starší momentálně křičí: Tati nehraj a nezpívej! A když se o to pokouším, tak s rukama na uších utíká pryč z místnosti...Bude to dobrý Atlet!) Každopádně jsem se chtěl, milí platící posluchači a posluchačky, rozloučit s vámi tímto nekrologem. Nikdy jsem žádný nenapsal a už vůbec ne na sebe. Tedy, myslete na Lukáše v dobrém, žil v Atletickém světě rád! Jeho trubka utichla, však jiný nástroj brzy její místo v kapele obsadí a to je správné. Život jde dál. Tváře se mění, Neúspěšný atlet navždy zůstává. Pa a díky.
27.1.2010  Lukáš

Adventní koncert s Neočekávaným dýchánkem
Tak máme za sebou příjemný litoměřické adventní koncert s Neočekávaným dýchánkem.Bylo to krásné, leč pro naše jatýrka namáhavé, obzvlášť pro ty, kteří využili nabídky Olafa alias Dana Kahudy přenocovat v jeho litoměřické haciendě. Ještě před samotným předskočením Neočekávanému dýchánku jsme začali naše zkřehlá těla promazávat čertovskou bylinnou medicínou. Koncert jsme zvládli bez ztráty kytičky a soudě podle odezvy publika, které si vynutilo přídavek, jsme snad nikomu výrazně večer neznepříjemnili. To co se dělo poté, už si pamatuji jen útržkovitě. Obraz první: Dýchánek bourá hudební hranice klubové scény a pod pódiem se kroutí pan inženýr Šlikoň ve víru žížalího tance.
Obraz druhý: Stojím u barového pultu v Zanzibaru (v nočním litoměřickém podniku, kde nevěří nikomu nad 22let). Kupuji si tyčinky, které jsou zjevně prošlé a slouží tu už spíš jako relikvie, nikdo neví, kolik stojí a tvorba ceny trvá asi 10 minut. Mezitím se stávám terčem pozornosti pro u baru sedící omladinu hiphopového vyznání. Snažím se jim vysvětlit, že rozumím jejich hudbě i generaci, ale neshledávám se s pochopením. Nechápu proč to dělám, připadám si jako Štajdler ve filmu Vrať se do hrobu.
Obraz třetí: Šlikoň přináší další panáky čertů prý pro změnu na Olafovo zdraví, nebo svátek, už nevím....
Obraz čtvrtý: Lezu na půdu dveřmi z koupelny Olafova bytu v historickém centru Litoměřic. Bílé ponožky se špiní od holubích hovínek a zima chladného betonu mi kroutí nohy. Jdu za hlasy, které se linou z vikýře, kluci stojí na střeše a koukají na osvícené věže litoměřických kostelů.
Obraz pátý: už poleháváme v obýváku u Olafa, někdo ždímá kytaru, jinej trápí casio klávesy, kdosi bere ze zdi zvláštní smyčcový nástroj a snaží se z něj vyloudit nějaké zvuky. Na gauči vedle nás pomalu usíná náš vstřícný hostitel. Pak mě nějaký hodný pán, uložil do spacáku, za což mu dodatečně děkuji.
Ráno mě probudilo vrčení naftového agregátu ve formě Ivošova chrápání. Následovala stinná stránka včerejšího veselí – lízání ran a doma pěkná dršťková, bo jsem na místo jedenácté hodiny přijel až v půl třetí. SLÁVA NA ZDAR VÝLETU!!!
22.12.2009  Helmut

Malá story z cesty domů od Rafa
Ujel mi bus a tak jsem (abych tu pulhodinu nelelkoval sám na zastávce) pozval Ivoše a Jirku na malé pivo do blízké velmi ale velmi slizké herny, kde bylo nebývale narváno (u čtyř stolků asi pět lidí (u jednoho z nich hlavní servírka a její bodygard). Po chvilce rozhlížení a rekogniskace bizardního prostoru i osazenstva, nám tato příjemná dáma taktně naznačila: "No tak kluci, sami vidíte, že tu není nikde volno", že nejsme v tomto podniku vítáni. Nedali jsme se však odbít a dožadovali se piva na stojáka u všudepřítomných blikajících automatů. Když jsem vyslovil objednávku tří malých piv, zavrčela že malé netočí, řekl jsem jí, že nám zanedlouho jede autobus a že tedy bude nezbytne nutné ty zbytky velkých piv zabalit s sebou. To ji trochu pozvedlo koutek a svolila nám vypít piva u obří ohyzdné rulety, s tím, že jsme se zavázali nic nepobryndat pivem a ničeho se nedotýkat. V herně nebylo ani jedno okno, takže člověk zavřený zde jen s těží rozeznal, zda je venku den či noc. Bylo to taková novodobá jedová chýše se vším odporným co k ní patří např. Špinavé fleky na koberci, čert ví od čeho. Brrr.... Ještě na záchodě jsme se s Jirkou smáli, kde jsme se to ocitli. A ještě jeden zázrak - ráno mě po těch pivech vůbec nebolela hlava. To byl asi důsledek vitamínů z Jirkovy mrkve, kterou jsem měl tu čest onen večer chroupat.
Přátelé, celý tento příběh nepíši pro srandu králikům. Klikněte taky občas na reklamní banner Gamblingplanet. Život není peříčko a kachle jsou potřeba.
Zdar váš H.
21.11.2009  Helmut

Ahoj Hugo!
Včera jsem musela spěchat na metro hned jak jste dohráli, a ty jsi byl zrovna v družném rozhovoru se svými kamarády, tak jsem se ani nestihla rozloučit. Ale nepíšu ti jen proto.
Chtěl jsi po mně, abych ti řekla názor na tu tvojí skupinu a já to ráda udělám. Popravdě řečeno, z některých tvých dřívějších hudebních projektů jsem nebyla zrovna nadšená, ale atlet je skvělý! Fakt. Když jsem ještě jezdívala hrát do Irska, tak jsem tam v některých hospodách vídala kapely, které měli podobnou energii jako vy. Hráli samozřejmě jiný styl, ale ten „drajv“ byl stejný. Zdá se mi, že vaše písničky mají hlavu a patu, s ničím se moc nepářete a celý váš projev je hodně sympatický. Zaujal mě hlavně ten váš frontman, který se sice tváří jako, že by byl nejradši někde úplně jinde, ale přitom má hodně vtipné postřehy a jeho projev jako zpěváka je naprosto „uvěřitelný“ (nevím jak jinak to popsat, ale ty mi jistě rozumíš...). Co se týká samotného tvého hraní, tak to asi víš sám, co bys měl zlepšit. Hraješ vzorně s kapelou, docela ti jde dynamika a máš tam občas vymyšlené hezké věci (taková ta pomalá písnička, zpívalo se tam o kocourovi na lavici – tam jsi se vysloveně našel), jen je škoda, že občas trochu zrychluješ. Ale o tom jsme se už bavili při jiné příležitosti, viď? :o)))
No nic, trochu jsem se rozepsala, ale to je hlavně proto, že když jsem tam šla, měla jsem trochu obavy z toho co mě čeká, ale nakonec jsem byla fakt mile překvapená. Z té vaší kapely i z půl cesty. Je to fajn podnik.
Jen je škoda, že jsme moc nepokecali. Když budeš mít chuť, brnkni mi. Vždycky tě ráda uvidím.

Měj se,
Veronika

(....no comment)
3.7.2009  Šlikoň

[zobrazeno 10 z 48]O
   
Notice: Undefined variable: trasa in /3w/wz.cz/a/atlet/denik.php on line 114

Notice: Undefined variable: majitel in /3w/wz.cz/a/atlet/denik.php on line 114

Notice: Undefined variable: f_def in /3w/wz.cz/a/atlet/denik.php on line 114

Notice: Undefined variable: sort in /3w/wz.cz/a/atlet/denik.php on line 114

Notice: Undefined variable: posl in /3w/wz.cz/a/atlet/denik.php on line 114

Notice: Undefined variable: fltsl in /3w/wz.cz/a/atlet/denik.php on line 114

Notice: Undefined variable: fltpodm in /3w/wz.cz/a/atlet/denik.php on line 114

Notice: Undefined variable: dalsi in /3w/wz.cz/a/atlet/denik.php on line 114

Notice: Undefined variable: fltco in /3w/wz.cz/a/atlet/denik.php on line 114